Obecní úřad
Mezholezy č.p. 57
345 06 Kdyně
Mezholezyu Kdyně
Použité texty pochází z publikace Mezholezy – Kapitoly z dějin obce od Zdeňka Procházky vydané v roce 2007.
Ves Mezholezy leží 5 km severovýchodně od Kdyně na úpatí vrchu Koráb (772,9 m). Víska obklopená lesy je situovaná v údolí, jímž protéká potok Dubovka, který pramení na úbočích korábského masivu. Podle jazykovědce A. Profouse vzniklo jméno Mezholezy (lidově též Mězolze, Mězolzy) jako reakce na lenivou, pomalou chůzi zdejších obyvatel, kteří chodili – lezli pomalu jako mezci. Pokud přijmeme Profousovu teorii zjistíme, že stejným nešvarem trpěli osadníci i v nedalekých Mezholezích u Horšovského Týna a patrně i ve třetí obci tohoto jména v Čechách, totiž Mezholezích u Kutné Hory. Odlišně vysvětluje vznik jména Jaromír Spal. Podle něho jméno obce upozorňovalo na lidi chudé lízající mízu, rostlinnou šťávu. Také toto pojmenování, které vzešlo rovněž od sousedů, má v sobě cosi posměšného, ale jeho smysl je poněkud hlubší a není náhodný. Mezholezská pole položená mezi lesy byla méně úrodná než pole okolních vsí a odtud patrně plynul posměšek lépe situovaných sousedů. Přijímána jsou i další vysvětlení tohoto jména, např. František Teplý tvrdí, že jméno Mezholc – Mezholezy daly místu holé vrchy – holce, mezi nimiž byla ves založena. Zanechme však etymologických rozborů, jejichž výsledky jsou značně nejisté a věnujme se historii obce.
Nejstarší písemné zmínky o vsi se vztahují k roku 1379, i když její existence je bezesporu starší. Ve 2. polovině 14. století náležela ves ke zboží Viléma Kanického z Čachrova, který vlastnil mimo jiné Čachrov, Křištín s podacím právem k tamějšímu kostelu, Kanice s hradem Netřebem, sousední Úsilov a další statky.
Vilém měl čtyři syny, největší část rodového statku získal Jenec Kanický z Čachrova, ten se v roce 1393 píše sezením na hradě Netřebu, který byl tehdy též zván Novým Rýzmberkem. Stejného predikátu užíval Jenec ještě v roce 1404, ale v letech 1408-1414 se píše opět po Čachrovu a mezi jeho majetky jsou zmiňovány Střeziměř a Křištín. V roce 1415 jsou mezi Janovými statky uváděny i Mezholezy. Ze zpráv nevyplývá zda již tehdy ve vsi stál šlechtický dvorec. Kanický statek s okolními vesnicemi a Mezholezy vlastnili Kaničtí z Čachrova až do poloviny 17. století. Ve 2. polovině 16. století držel kanický statek Jiřík Kanický z Čachrova, který jej rozdělil mezi 6 synů. Jeho syn Vilém, uváděný mezi roky 1579-1605, získal po roce 1585 Mezholezy a Příkřici (ves, později dvůr Příkřice stávaly mezi Kanicemi a Únějovicemi, v roce 2007 byl celý dvůr rozbořen a srovnán se zemí). Nejpozději za Viléma bylo v Mezholezích vybudováno feudální sídlo – šlechtický dvorec nebo tvrz. V roce 1603 je přímo uváděn Vilém Kanický z Čachrova a na „Mezholcích”, což existenci sídla ve vsi jednoznačně dokládá.
Po Vilémovi vlastnil samostatný mezholezský statek patrně jeho syn Jan Jiří Kanický z Čachrova a na Mezholezích. Podle berního rejstříku z roku 1615 patřilo pod mezholezský stateček 6 osedlých, to je 6 hospodářů se svými rodinami. V letech 1618-1620 se Jan Jiří zúčastnil protihabsburského povstání českých stavů a byl proto dne 4. listopadu 1623 odsouzen ke ztrátě třetiny svého majetku. Protože rozsudek nenabyl právní moci, byla celá záležitost uzavřena teprve v roce 1630, kdy zaplatil finanční částku, která činila třetinu celkového odhadu jeho majetku. Kaničtí z Čachrova nosili ve stříbrném štítě černý kůl, tj. kolmé břevno. V klenotu na přilbici užívali většinou dva volské rohy. Podobný štít užívaly i další šlechtické rody z jihozápadních Čech, např. vladykové z Jivjan, Vidic, Stropčic a páni z Roupova. Téměř stejný erb měli i Sudové z Řeneč, kteří Mezholezy drželi na konci 17. století.
Před polovinou 17. století však kaničtí zemané z dějin Mezholez, které vlastnili po čtyři staletí, navždy mizí. Novou vrchností se stávají rytíři Vidršpergárové z Vidršperku.
Přesný datum, ve kterém Mezholezy přecházejí na Jindřicha Purkarta Vidršpergára, se prozatím nepodařilo zjistit. Právě za něho však v roce 1651 proběhl v Čechách tzv. soupis poddaných podle víry, jehož výsledky se pro Mezholezy dochovaly. Jen o několik let později, v letech 1653-1655, byly získávány údaje k tzv. berní rule, jež měla sloužit jako podklad pro zdanění obyvatel českého království. Kombinací obou pramenů dosáhneme poměrně plastický obraz o obyvatelích tehdejších Mezholez i o velikosti vlastní vsi. V Mezholezích žilo tehdy devět sedláků, z nichž však čtyři byli pustí a jeden měl grunt vyhořelý. Všichni sedláci vlastnili shodně po 21 strychách půdy (1 strych = 28 arů 77 m2), což bylo oproti sedlákům z okolních vsí poměrně málo. Sami komisaři označují mezholezské poddané za velmi chudé.
K sedlákům, kteří měli grunty zachovalé a hospodařili na nich, patřil rychtář Šimon Švara, Jan Wille, Václav Zika a Jiřík Junker. Tito sedláci vlastnili také po dvou koňských či volských potazích a několika kusech dobytka. Své pole osíval i pohořelý Jan Hlídalík. Mezi pusté sedláky patřili Jan Šatlavský, Václav Vit, Vít Bečkanovský a Lukáš Siderovský.
Ve vsi žilo dále 13 tzv. zahradníků, kteří se svými rodinami hospodařili na třech až pěti strychách půdy. Mezi ně byli počítání Martin Bečvář, který získal jméno od řemesla, které v té době zastával. Dále to byli Šimon Časadl, Jan Vallisch, Jan Vacek, Diviš Neuman, Martin Kovářovic, Jiřík Jeviš, Matěj Italik, Matěj Machů, Jiřík Kreutl a Tomáš Langmuß. Mezi pusté se v této majetkové kategorii počítali Matěj Schuta a jakýsi Václavovský.
Další podrobnosti nám o majiteli panství i jeho poddaných přináší již zmíněný soupis poddaných podle víry ze dne 20. května 1651. Ten v českém jazyce sepsal sám majitel statku rytíř Jindřich Purkart Vidršpergár, kterému bylo tehdy 24 let. Za manželku měl 23letou Johanu Lucii rozenou z Olbramovic. Děti své ani děti svých poddaných v soupisu většinou neuvedl. Na tvrzi, či spíše dvorci, zaměstnával 6 služebníků, z toho 3 pacholky a 3 děvečky ve věku od 15 do 30 let.
Mezi svými poddanými ve vsi jmenuje celkem 55 osob, z toho 2 sedláky a 15 chalupníků s jejich rodinami. Jako první je uveden Šimon Rychtář, který má v berní rule příjmení Švara, protože však zastával úřad rychtáře, vyskytuje se v soupisu pod tímto označením. Sedláku Švarovi bylo tehdy 30 let a měl manželku Annu. Na statku s ním žila ještě jeho 56 let stará matka. Záhadnou postavou rodiny je 34letý rychtářův bratr Jan Švara, který je v soupisu označen jako „nezdravý”. Jednalo se o Jana Švaru, který byl v roce 1666 společně s Janem Bílým popraven za paličství. V soupisu se objevuje též jméno chalupníka Jana Bílého, kterému bylo tehdy 51 let. O migraci obyvatel svědčí rozdíly v příjmeních. Ty při srovnání obou soupisů, které vznikly v rozmezí pouhých 3-5 let, dosti často kolidují. Musíme však připustit, že ani sám majitel, který své poddané musel osobně znát, neuvedl u řady osob příjmení, která v té době ještě nebyla ustálena, a ani on je neznal. Stáří osob uvedených v soupisu se pohybuje mezi 20-50 lety. Nejstarší obyvatelkou Mezholez byla tehdy 56letá matka rychtáře Švary.
Jindřich Purkart přikoupil ke statku i poplužní dvůr, který sice ležel ve vsi, ale byl v minulosti držen odděleně.
Od doby, kdy Jindřich Purkart Vidršpergár vyjmenovával své poddané pro soupis podle víry, uplynulo 14 let. Dnes již nezjistíme zda byl Vidršpergár skutečně tak nelidskou vrchností, že mu poddaní sbíhali z gruntů, nebo zda byla příčina hromadného odchodu poddaných z Mezholez někde jinde. Povstání mezholezských sedláků popsal jako první a jediný historik Karel Polák z Bezděkova u Klatov. Jeho text je však značně tendenční a plný emocí, chybí rovněž alespoň základní citace pramenů. Jelikož Polák byl uznávaným genealogem, jsou informace o mezholezských poddaných brány pravděpodobně z pozemkových knih, matrik a klatovských soudních spisů.
Co se tedy v Mezholezích vlastně stalo? Údajně kvůli útisku a neúměrným robotám opouštěli mezholezští poddaní své usedlosti a utíkali na jiná panství. Tímto způsobem z Mezholez odešel roku 1659 Diviš Nepivo, v roce 1660 opustili své majetky Martin Bečvář, Matěj Hlídalík, Jiřík Junker, Jiřík Krondl a Matěj Mácha. V roce 1661 to byl Jan Vacek a Šimon Švara (Švára), bývalý rychtář, který se však musel do Mezholez, jak vyplyne z následujícího textu, v roce 1665 vrátit. Jednalo se tedy téměř o polovinu hospodářů, což jistě muselo mít své důvody. Polákova teorie, že Vidršpergár úmyslně vyháněl své poddané z jejich gruntů, aby si je přivlastnil, neobstojí, protože tímto způsobem by se připravil o pracovní síly i veškeré naturální dávky a poplatky, které držely jeho stateček při životě.
Jednoho březnového dne roku 1665 se míra utrpení sedláků naplnila a nenáviděné vrchnosti zapálili panský dvůr. Rozsah škod však není znám. Požár se z panského dvora údajně rozšířil i na opuštěná stavení Bílého, Švary a Hlídalíka. Rozlícený Vidršpergár nechal žháře, kteří utekli do lesů pod Korábem, pochytat. Zadrženi byli 4 poddaní – Jan Hlídalík, kterému bylo tehdy 42 let (stáří je vypočteno podle soupisu poddaných podle víry), dále bývalý rychtář Šimon Švara, stáří 44 let, jeho bratr Jan Švara, stáří 48 let, a Jan Bílý či Bílek, stáří 65 let.
Majitel Mezholez okamžitě o vzpouře uvědomil hejtmana Plzeňského kraje Jindřicha Bedřicha z Gutštejna a na Obytcích a požádal jej, aby městu Klatovům nařídil žháře uvěznit. Zatímco Jan Hlídalík a Šimon Švara byli ze žhářství pouze podezřelí, podařilo se Jana Bílého a Jana Švaru ze zapálení panského dvora usvědčit a vymoci si jejich přiznání. Gutštejn společně s druhým krajským hejtmanem Adamem Protivou Běšínem z Běšin skutečně Klatovským nařídili, aby paliče uvěznili. Šimon Švara byl po 27denním vězení propuštěn na svobodu, neboť mu nemohli nic dokázat. Po 166 dnech ve vězení byl propuštěn i Jan Hlídalík, musel však dne 2. srpna 1665 podepsat vrchnosti revers, že se jí nebude mstít, a pokud by se snad podle reversu nezachoval, hrdla svého se dobrovolně odsuzuje. Zbývající 2 sedláci však přišli o to nejcennější. Dne 12. ledna 1666 byli Jan Bílý a Jan Švara na doporučení pražského apelačního soudu převezeni do Prahy a tam uvězněni. Zde byli ještě v Hlídalíkově přítomnosti vyslýcháni a mučeni. Poté byli uznáni za zemské škůdce a paliče a jako takoví sťati a spáleni.
Rody Švarů a Bílých žily ve vsi i po této tragické události. Např. v roce 1687 se zde narodila Alžběta, dcera Linharta Švary a Evy. Roku 1674 se tu narodil Jiří, syn Martina Bílého a manželky Anny.
Mezholezští mučedníci nezískali nikdy popularity revoltujících a následně vězněných Chodů, jejichž vsi ležely hned za zalesněnými pásmy Kdyňské vrchoviny. Bylo to snad proto, že žháři bylo od středověku opovrhováno více než vrahy, nebo snad jejich příběhu chybělo poutavější zpracování? V každém případě se jim dostalo zasloužené vzpomínky alespoň v práci Karla Poláka, který se do značné míry zasadil i o vybudování mezholezského pomníčku. Slavnostního odhalení pomníku mezholezských mučedníků proběhlo v neděli dne 9. června 1935. Slavnost pořádala, jak nás informují noviny Kdyňská Stráž, místní osvětová komise za účasti významných hostů a mezholezských zastupitelů. Když dozněly fanfáry z Libuše, nesla se tichým údolím chodská hymna, Jindřichova „Bulačina” na slova J. Š. Baara. Poté historik Karel Polák vykreslil emotivně barvitými slovy selskou vzpouru mezholezských sedláků a jak píší soudobé noviny „pohnutí zmocnilo se posluchačů, když řečník na základě listinných pramenů líčil mučednickou smrt Švary a Bílého v roce 1666”. Své projevy přednesli i další řečníci. Celá slavnost byla filmována ředitelem Bízkem, který se přijel na slavnost rovněž podívat. Podle místní osvětové komise měl být k této události vydán i pamětní spisek s obrazovou přílohou.
Ve 2. polovině 17. století měnily Mezholezy velice často majitele a jejich dějiny jsou značně nepřehledné. Podle J. Pelanta je majitelem Mezholez uváděn roku 1676 Jiří Šofman z Hamerlesu. Článek ze Šumavanu, ročník 1879, nazvaný „Mězholze” udává, že v roce 1676 prodává Jindřich Purkart Vidršpergár Mezholezy Markvartovi Janovi Sudovi z Reneč. Sudové pak Mezholezy skutečně vlastnili. Informuje nás o tom nápis na bývalém hlavním oltáři poleňského kostela, který ve volném přepisu ze staročeštiny zní následovně: „Oltář tento jest ke cti a slávě Boží ku poctivosti všem milým božím svatým vyzdvižen od urozených a statečných rytířův Diviše Petra a Jiřího Kryštofa, vlastních bratří Sudův z Řeneč, prvně na Hořejší Lukavici, nyní na Mezholezích zůstavajících. Jakož i v tomto chrámě Páně polínském odpočívá (jenž usnul v Pánu léta 1688 dne 21. Juli) pan otec náš Markvart Jan, urozený a statečný rytíř Suda z Řeneč, 1689”.
Podle rukopisu faráře Wildmanna byly na bočním sloupu oltáře vyryty monogramy obou bratří a pod nimi umístěny jejich znaky. Na druhém sloupu se nacházel monogram a erb Anny Kateřiny, rozené z Vidršperku, manželky Diviše Petra.
Znaky a iniciály z oltáře nenávratně zmizely, tabulka se staročeským nápisem se však za tabernáklem zachovala dodnes, je však zakryta dřevěnou deskou.
Markvart Jan Suda z Řeneč byl posledním majitelem zbylé části rodového statku v Horní Lukavici, kterou prodal roku 1664 Janu Rudolfovi z Morzina. Markvart měl za manželku Dorotu, rozenou Malovcovou z Malovic, jejich syn Jiří Kryštof byl bezdětný, druhý syn Diviš Petr měl s Kateřinou Vidršpergárovou, poprvé provdanou Merklínskou, minimálně syna Františka, který se však již v držení Mezholez nevyskytuje.
Z rodu Sudů pocházeli vyhlášení násilníci a rváči. Známý je především příběh Petra Sudy z Řeneč, rytíře od meče a huby, který byl prý všech zlodějů mistr a kníže. Tento Suda však žil již v 1. polovině 16. století. O majitelích Mezholez se nám obdobné zprávy nedochovaly. V mezholezské kronice a Wildmannově spise je uvedena pověst, která může mít i historické jádro a staví tento rytířský rod do lepšího světla. Sudové Lukavičtí, kteří vlastnili Mezholezy, prý bojovali též v císařském vojsku proti Turkům. Jeden z nich byl v bitvě u Bělehradu zajat a čekal na bídnou smrt. Zachránil jej však věrný sluha, který se přestrojil za srbského sedláka, vnikl do tureckého ležení a pána ukryl do pytle, ve kterém měl údajně obilí. Poté ho při vhodné chvíli vynesl na zádech z tábora. Za tento hrdinský čin dostal prý v Mezholezích chalupu čp. 25, v níž žil na konci 19. století rolník Eger.
V 80. a 90. letech 17. století probíhal vleklý spor mezi bratry Jiřím Kryštofem a Divišem Petrem na straně jedné a majitelkou sousedního Úsilova Markétou Venclíkovou z Vrchovišť, rozenou Lapáčkovou. Jednalo se o les Zalč, který ležel na hranicích statků. V souvislosti se sporem vzniklo několik dobových map, na jedné z nich je zobrazeno i šlechtické sídlo v Mezholezích, na němž Sudové žili.
V roce 1699 se na Mezholezích uvádí František Josef Menšík z Menštejna s dcerami Juliánou a Ludvikou Annou. Menšíkové byli původně měšťanským rodem z Prachatic. Erb měli zlatomodře dělený a na zeleném trojvrší stál lev střídavých barev držící v tlapách zlatou desku se zlatým sluncem. Klenot byl tentýž, lev vyrůstající z koruny. Snad sňatkem s jednou z Menšíkových dcer přechází Mezholezy na Františka Ignáce Campiona. Ten je ale v roce 1715 prodává poručníkům nezletilého hraběte Františka Josefa Černína, majitele panství Chudenice.
V roce 1715 získávají Mezholezy za 19 255 zlatých poručníci Františka Josefa Černína. Černínové je v roce 1720 připojují k rozsáhlému chudenickému dominiu, při němž ves zůstává až do konce feudalismu. Při prodeji je ve vsi uváděn mlýn, kovárna, krčma a panský dvůr.
V období sestavování údajů pro tzv. tereziánský katastr v 1. polovině 18. století vlastnil Mezholezy hrabě Prokop Vojtěch Černín z Chudenic. Ve vsi tehdy žilo 21 poddaných se svými rodinami. Část lesů byla již tehdy obecních. Ve vsi stál panský ovčín a panský mlýn o jednom kole. Ve fasi ke katastru datované rokem 1713 je ve vsi zmiňován mlýn o jednom kole se stoupou a pilou, která je téměř pustá, dále je uveden rovněž rybník u mezholezské pily. Vrchnost vlastnila v Mezholezích polnosti o rozloze 193,1 strychu, lada v rozloze 60 strychů, pastviny v rozloze 37 strychů a louky v rozloze 39 strychů.
Poddaní v té době byli ještě přifařeni do kostela v Poleni vzdálené asi 6 km. K poleňskému farnímu kostelu Všech svatých náleželo tehdy celkem 994 katolíků žijících v této části chudenického panství. Ze samotné Poleně do kostela docházelo 112 obyvatel, z Poleňky 65, Bezpravovic 57, Lišky – Pušperka 35, Nevděku 25, Slavíkovic 100, Vlčkovic 26, Vílova 63, Mlýnce 58, Tětětic 32, Struhadla 66, Drslavic 51, Rudoltic 53, Úsilova 101, Mezholez 80 a ze Zdeslavi 70. Ze srovnání počtu obyvatel jednotlivých vsí vyplývá, že v tomto období náležely Mezholezy k obcím s poměrně velkým počtem obyvatel. Mezholezská rezidence přestala plnit funkci šlechtického sídla a byla využívána jako hospodářský dvůr a obydlí šafáře. Podle údajů z 19. století byl v místech zdejší tvrze vybudován ovčín.
Soupis židovských rodin z roku 1793 zmiňuje v Mezholezích rodinu kramáře Bernarda Schrama, jemuž bylo tehdy 41 let a jeho ženu Rosel. Měli 4 děti – Jakoba, Barbaru, Marii a Sáru. Jakob měl později v Mezholezích čp. 45 hospodu. Jeho syn Josef narozený v roce 1826 obchodoval se střižním zbožím. Josef měl děti Šimona (*1857), Rozálii (*1859) a Reginu (*1866). Šimon emigroval před rokem 1870 do Ameriky, zde v New Yorku obchodoval a vlastnil továrnu na doutníky.
V 60. – 80. letech 19. století odešli do Ameriky (dle výzkumu A. Kondryse) další mezholezští občané. Ondřej Maier (1861), Josef Hofmann (1861), Josef Duchek (po roce 1882), Václav Pesl (1873), Václav Král (před rokem 1900) atd.
Podle Sommerovy topografie z roku 1839 stálo v Mezholezích 44 usedlostí obydlených 336 obyvateli. Ve vsi je připomínán panský dvůr, ovčín, hostinec a 2 mlýny, jejichž kola poháněla voda dvou rybníků. 30 minut od vsi stála vrchnostenská hájovna Zalč (Zaleč). Stejný stav vsi zachycuje též tzv. indikační skica z roku 1837, kde je dvůr zachycen ve starší, pozdějšími demolicemi nepoznamenané podobě.
V roce 1887 stálo v Mezholezích 57 popisných čísel, v nichž žilo 320 obyvatel. Všichni byli Češi a katolíci. Živili se převážně zemědělstvím a chovem dobytka.
Stejně jako farou, také školou spadali kdysi Mezholezští pod poměrně vzdálenou Poleň, podle toho vypadala i docházka dětí za vzděláním. Když byla v roce 1786 založena ve Slavíkovicích fara a při ní škola, uvažovalo se o přiškolení Mezholez do bližších Slavíkovic. V té době se však nabídl učitel z Kolovče, Josef Engl, který byl ochoten vyučovat přímo v Mezholezích. Provizorní učebna byla zřízena v čp. 25, stravu dostával učitel každý den od jiného souseda a mimo to každý týden po jednom groši. Jak dlouho učitel Engl ve vsi zůstal není známo. Jisté však je, že nakonec děti navštěvovaly slavíkovickou školu až do roku 1828, kdy byla otevřena škola v nedalekém Černíkově. Sem děti z Mezholez chodily až do roku 1877, kdy byla otevřena škola přímo v Mezholezích. V roce 1876 byla za účelem zřízení školy koupena obcí hospodářská budova čp. 12, která byla přestavěna a 1. ledna 1877 přivítala první žáky. Starostou obce byl tehdy Martin Mlnářík a prvním učitelem se stal František Čejka. Školu v prvním roce navštěvovalo rekordních 65 žáků. Učitel Čejka však již následujícího roku zemřel. Následovali učitelé Jan Stauber (1878-1880), Antonín Procházka (1880-1882) a Tomáš Horn (1882-1886). Jelikož byla budova školy velice vlhká a vše zde plesnivělo, rozhodla se v roce 1885 místní školní rada školu přestavět. O rozpočet na novou budovu byl požádán městský stavitel Alois Procházka z Domažlic. Nová škola měla být postavena v panské zahradě, za níž vrchnost obdržela výměnou obecní louku.
Ze školní kroniky vyplývá, že učitelé v Mezholezích neměli právě jednoduchý život, neboť s mezholezskými sousedy bylo velice těžké vycházet. Největší potíže zde měl naposledy jmenovaný učitel Horn, kterému místní rolníci odnesli ze školy dříví, kterým pak doma topili. Horn měl velké spory i se slavíkovickým farářem Františkem Wildmannem, který na škole vyučoval náboženství a do hodin s sebou bral 2 psíky, kteří při vyučování vyrušovali. Horn nechtěl tyto svérázné hodiny katechizmu trpět a katecheta si proto na něj stěžoval až u budějovické konzistoře. V roce 1886 odešel farář Wildmann do Sudoměřic a Horn nastoupil místo učitele na školu do Horní Kamenice. Wildmann byl literárně činný, sbíral pověsti a zabýval se historií regionu. Psal rovněž paměti o rodu Černínů z Chudenic, kteří byli jeho chlebodárci, a v rukopisu „Paměti a starožitnosti panství chudenického dle pramenů archivu jindřichohradeckého,” věnoval roku 1882 samostatnou kapitolu i Mezholezům. Z jeho pamětí těžil i pisatel mezholezské kroniky Josef Bísek (Bízek), který v Mezholezích začal učit od roku 1886. V době, kdy Bísek zastával místo učitele, vyučoval katechismus slavíkovický farář František Stibor, třetím členem učitelského sboru byla industriální učitelka Marie Švábová.
Základní kámen k nové škole byl položen teprve 2. května 1888. Stavbu za 4 000 zlatých vybudoval stavitel Matouš Valečka z Chudenic. Škola byla dokončena v říjnu téhož roku. Učiteli Bískovi mohou Mezholezy děkovat za řádné vedení místní školy i za podrobné zápisy v mezholezské školní kronice, která je dnes uložena v SOkA Domažlice se sídlem v Horšovském Týně. Ve školní budově, v níž se přestalo vyučovat v polovině 70. let 20. století, je dnes kancelář obecního úřadu.
V Mezholezích od pradávných časů opatrovali mořskou mušli, kterou posvětil prý sám papež a dal jí tak čarovnou moc. Obyvatelé Mezholez si jí velice považovali a jak píše ve školní kronice řídící učitel Josef Bísek: „Jest to mušle Tritonova (Tritonium vaviegatum Lamerque). Jest jednoho křídla, přes příčné záhyby jsou bílé a hnědé s olověným náhubkem. Nikdo se jí nesmí holýma rukama dotknout, aby svěcení nebylo znesvěceno z prazvláštní té starožitnosti. Ten, u něhož je mušle tato uschována, dostává od obce 5 zlatých, louku a několik měr obilí, za to však musí kdykoliv se na obloze objeví mrak na posvátnou mušli troubiti a jakmile prý začne troubiti, tu se hned blesky, bouře, krupobiti a hlavně oblaky rozhánějí na lesy”.
Dnes, po pouhých 120 letech, se již na zázračnou mušli i její kouzelnou moc díváme s úsměvem. Je pozoruhodné, jak se v podstatě pohanské zvyky udržely přes období katolické normalizace až do počátku minulého století.
Šťastnou shodou okolností se mně zázračnou mušli podařilo nalézt ve sbírkách domažlického muzea, ačkoliv se proti bouřkám jistě troubilo i na více místech dnešního Domažlicka, zachovala se právě jen ta z Mezholez.
Sklárna položená v lesích asi 1,5 km jihozápadně od Mezholez byla vybudována krátce po roce 1715, kdy František Ignác Campion prodal Mezholezy s lesy poručníkům nezletilého Františka Josefa Černína. V roce 1719 se již do sklárny dováželo polomové dříví z oblasti Chudenic. Krátkou, ale velice bohatou a pestrou výrobu sklárny popisuje na základě inventářů, účtů sklárny a soupisů výrobků zrušené sklárny z let 1719-1742 Bedřich Štiess.
Z těchto pramenů jsou známa rovněž jména zdejších sklářů a jejich výdělky za rok 1719, kdy měla sklárna patrně největší obrat. Bílé nebo křídové sklo vyráběli tehdy huťmistr Jan Graff, tovaryši Linhart Greiner a Jiří Puchener, učni Jan Graff ml. a Josef Weber ml. Obyčejné a zrcadlové sklo vyráběli Valentin Müller a Josef Weber. Výrobou tabulového skla se zabýval Josef Vogt, který zajišťoval i výrobu sklíček do brýlí. Obyčejné okenní tabulky vyráběl Ondřej Hoffmeister.
Huťmistr Jan Graff si za rok 1719 vydělal na bílém skle 344 zlatých 42 krejcarů, výdělky ostatních sklářů byly samozřejmě nižší. Podle počtu sklářů můžeme předpokládat, že v mezholezských lesích pracoval rozsáhlejší provoz se dvěma tavicími pecemi. Již v roce 1721 byla však dne 30. dubna huť vyhašena. Důvodem bylo zřejmě vyčerpání zásob palivového dřeva a špatný stav lesů v okolí Mezholez, které nemohly sklárnu udržet při životě.
Ještě nejméně do roku 1742 byly prodávány výrobky sklárny uložené ve skladu na chudenickém panství. Pro pestrost výrobního sortimentu uveďme alespoň několik z nich. Jmenovány jsou např. ampule, zřídelní sklenice, destilační skla, kropenky, karafky, strakaté karafky, likérové sklenky, vtlačované poháry, poháry s víčky, obyčejné pivní poháry se silným dýnkem a se zeleným a modrým nádechem, svícny, slánky, lžíce, konvice a mísy, pivní korbele a poháry, světle zelené a světle modré lahve, hodinová sklíčka atd.
V letech 1719-1720 jsou uváděni rovněž odběratelé sklářských výrobků. Mezi nimi se např. objevuje Gerštorf a Döbrig z Norimberka, kteří odebírali jen páteříky (korálky k růžencům), Matyáš Frank z Klein Ambergu, Jan Hübner a Vojtěch Hübner z Rozvadova, Eliáš Palm z Kamenického Šenova, který odebíral rovněž páteříky, Kryštof Teller z Karlových Varů atd.
Místo zrušené sklárny bylo později od roku 1746 využíváno jako louka přidělená vrchnostenským myslivcům. Později zanikla i tato louka a prameny 2. poloviny 19. století již přesné místo sklárny neznají.
Ačkoliv jsem sklárnu v lesích za vsí již několikrát hledal, podařilo se jí objevit teprve za pomoci paní Markové z Mezholez, která mně sdělila, kde se při sázení stromků nacházely úlomky skla. Při podrobném průzkumu místa jsem v potůčku skutečně nalezl páteříkové korálky a střepy glazovaných nádob. Opodál se zachovaly stopy objektu vybudovaného kdysi na dnes rozpadlé kamenné podezdívce. Za bažinatou nivou ve směru k hájovně Zalč (Zaleč) jsou patrné zbytky sklářské pece, které se projevují jako nízký pahorek složený z vypálené mazanice, cihel a do červena vypáleného kamene. V blízkosti zbytků pece při cestě k Zalči byl vyvážen sklářský odpad. Ve vývratech stromů, ale i přímo v mechu, jsou tu viditelné slitky skla, škvára a fragmenty sklářských pánví. Poněkud výše je na jednom z potoků zachována hráz malého rybníčka. Pozůstatky sklárny jsou poměrně výrazné. Nalezneme je, když půjdeme lesní cestou (uzavřenou závorou), která sestupuje od hájovny Zalč do zalesněné kotliny, v níž se v jednom místě u cesty sbíhají 3 potůčky. Právě zde leží křižovatka lesních cest „U jedličky”, tady se v zapomenuté lesní tišině sbíhají též cesty od Zalče, Mezholez a Svatého Martina.
Nad mezholezskou sklárnou, v lesích pod Svatým Martinem, bývalo v minulosti 7 studánek, z nichž vytékaly potůčky zásobující sklárnu vodou. Tyto studánky měly zajímavý název, říkalo se jim „Sedm kurfiřtů” a podle školní kroniky se v jejich okolí nacházely starožitnosti z pohanských dob, např. bronzové spony a jehlice. Tyto nálezy zařadil do své sbírky majitel panství Eugen Černín.
Asi v polovině cesty mezi bývalou sklárnou a vsí leží obklopen lesy romantický rybníček, dnes již spíše bažina, která bez zájmu majitelů zarůstá sítím. Rybník založili asi v 80. letech 19. století Černínové a pěstovali zde pstruhy. Ještě před 20ti až 30ti lety byl rybníček napuštěn a jeho hladina, v níž se zrcadlily okolní stromy, působila klidně a přívětivě. Teprve při besedě s mezholezskými rodáky jsem se dozvěděl, že se zde, a není to tak dávno, utopily 2 mladé ženy. Na vině byla nešťastná láska nebo nevyjasněné mezilidské vztahy. Druhé z děvčat skočilo do rybníka i se čtyřletým synem jen proto, že se před koncem 2. světové války provdalo za Němce, jakéhosi Kordíka, a bálo se pomluv spoluobčanů v osvobozené republice.
Další tajemné místo mezholezských lesů nalezneme asi 1,5 km jižně od vsi na rozhraní katastrů Mezholezy-Úsilov. Dnes tudy prochází zelená turistická značka Úsilov-Koráb. Při okraji lesa narazíme opět na rybníček. Také zde zbytečně ukončila život jedna dívka z Mezholez. Nedaleko odtud, při lesní cestě, jsou patrné zbytky další zcela vyschlé nádržky na vodu. Na mapě ze 2. poloviny 18. století je na louce před lesem zakreslena opět Glasshütte – sklárna. Podle písemných zpráv zde ale pracovala palírna potaše, která se používala při výrobě skla. Na konci 18. století nahradila tento provoz černínská hájovna, která však zanikla již před koncem 19. století. Dnes se po hájovně nezachovaly žádné zbytky. Je označena na starých mapách a plánech v černínském archivu, který je uložen v Jindřichově Hradci.
Na katastru Mezholez, při silnici směřující na Černíkov, leží chalupy zvané Luh, dříve Luch. Byly založeny pravděpodobně v místech některé ze zaniklých středověkých osad. Stalo se tak někdy na přelomu 18. a 19. století. Na josefovském vojenském mapování ze 70. případně 80. let 18. století zde nejsou žádné chalupy zachyceny, avšak v roce 1838 zde několik usedlostí již stálo.
V roce 1898 koupila obec Mezholezy ruční stříkačku. Ve stejném roce, který byl, jak udává kronika zároveň padesátým jubilejním rokem panování císaře Františka Josefa I., navrhli místní občané Martin Mlnařík a hostinský Vavřinec Štajner, aby byl v Mezholezích založen sbor dobrovolných hasičů. Již dne 8. prosince byl ve Štajnerově hospodě na ustavující schůzi zvolen zřizovací výbor sboru. Za předsedu byl zvolen starosta obce Matěj Jarošík, místopředsedou Michal Duchek a velitelem Martin Mlnařík, dále pak zbývajících 6 členů výboru. V roce 1901 měl hasičský sbor již 47 členů.
V obci je zachována pamětní kniha sboru dobrovolných hasičů v Mezholezích z let 1935-1986, v níž jsou uvedeny i starší zápisy, dále pokračování pamětní knihy vedené až do roku 2007. Uchovány jsou další knihy a písemnosti, z nichž je možné podrobně popsat historii sboru dobrovolných hasičů v obci.
Podle sčítání z roku 1930 stálo ve vsi 58 usedlostí, ve kterých žilo 291 obyvatel, z toho 4 cizinci, ostatní byli Češi. Podle vyznání tu bylo 283 obyvatel římskokatolické víry, 2 evangelíci a 6 osob bez vyznání. Plocha mezholezského katastru činila 367 ha. Ve vsi byly 3 hospody a 2 krámy, které se krátce udržely i v poválečném období.
Po roce 1945 nastal pokles obyvatel v důsledku odchodu některých rodin do opuštěného pohraničí. Dne 15. dubna 1957 přijel do Mezholez první linkový autobus. Život v socialistickém Československu plynul poklidně, bylo založeno zemědělské družstvo a část obyvatel dojížděla za prací do průmyslové Kdyně.
V 50. letech získali Mezholezští dotaci na nový kravín, jaké však bylo překvapení soudruhů na okrese v Domažlicích, když předseda národního výboru František Vít nechal za část příspěvku na kravín postavit pod panským dvorem kapličku, na níž ještě řada obyvatel z Mezholez přispěla. Výstavbu kaple obhajoval slovy „že Svatá Hora nepadne a lidi si kapličku přáli”. Oltář byl dovezen ze zrušené kaple běhařovského zámku. V roce 1953 byla kaple slavnostně vysvěcena, a tak v neblaze proslulých 50. letech 20. století, kdy se venkovské kaple a křížky na mnoha místech v Čechách likvidovaly, získaly Mezholezy kapli novou.
V listopadu roku 1990 se Mezholezy oddělily od Národního výboru v Černíkově a staly se samostatnou obcí. Obecní zastupitelstvo bylo devítičlenné: Václav Němeček, Miroslav Veselák, Pavel Koutník, Milada Siková, Ladislav Mlnařík, František Matoušek, Ladislav Král, Josef Marek a František Plas. Zastupitelstvo zvolené v roce 2006: Václav Němeček, Jan Haas, František Matoušek, Zdeněk Sláma, Miroslav Veselák, Josef Marek a Martin Procházka.
V období samostatné obce se opravila budova obecního úřadu a v několika etapách byly obnoveny asfaltové komunikace v obci. Rovněž byl vyčištěn a opraven rybník a upravena náves. Obec získala nový vodovod a sběrný dvůr. Vystavěno bylo rovněž nové hřiště.
V obci se pravidelně pořádá fotbalový turnaj, dětský den, pouťový turnaj ve fotbale, rybářské závody a výlov rybníka.
Nejvýraznější stavbou Mezholez je i dnes bývalý panský dvůr, v jehož místech se kdysi nacházelo i panské sídlo – dvorec či tvrz. Z původně uzavřeného dvora se zachovala pouze čp. 28 využívané částečně jako hospodářský objekt a čp. 27, patrně bývalý ovčín. Obytný objekt dvora se nacházel nad silnicí proti kapli, a byl již před mnoha léty zbořen, aby ustoupil rozšiřující se cestě, později silnici.
Kaple, jejíž historie byla již zmíněna, stojí ve stínu stromů pod dvorem. Svatyně je zasvěcena Blahoslavené Panně Marii a Svatým andělům strážným. Mešní licenci získala kaple 8. března 1957. Stavba je vybudována na obdélném půdoryse o rozměrech 4×5 m. Plochostropý interiér obsahuje pseudogotický oltářík s obrazem Panny Marie. V plechové věžičce je zasazen zvon dovezený sem údajně z některé zrušené kaple v pohraničí. Ve skutečnosti se však jedná o zvonek, na němž je plaketa světce a nápisy: „Z.U.K. ČESKÁ U BRNA/ JUBILEJNÍ ROK 1948/ JOSEF”.
U kapličky stojí pamětní kámen připomínající oběti mezholezského povstání z roku 1666. Kámen zde byl zasazen v roce 1935 (viz předcházející kapitoly).
Pod kaplí, při okraji hráze rybníka, stojí bývalý Dolní mlýn. Jedná se patrně o původní panský mlýn uváděný již na počátku 18. století, jehož součástí byla tehdy i pila a stoupa. Mlýn čp. 4 vlastnila v roce 1853 Markéta Baumannová (*1831), dcera mlynáře Jana Baumanna, která se před rokem 1853 provdala za Jana Hampeka, mlynáře v Úsilově. Na konci 19. století tu byl mlynářem Antonín Tauer. Naposledy se zde mlelo či spíše šrotovalo za jakéhosi Ziperera, který si nechal počeštit jméno na Ciperu. Vodní kolo starého mlýna na horní vodu bylo opravováno ještě mezi světovými válkami. V 70. a 80. letech 20. století byl mlýn zcela přestavěn na obytný objekt.
Druhý mezholezský mlýn, čp. 42, někdy zvaný též Horní mlýn, stával při západním okraji vsi. Dnes je také přestavěn a poznáme jej opět jen podle rybníka, pod jehož hrází stojí. Mlýn i rybník existovaly již ve 2. polovině 18. století, kdy jsou označeny na mapě tzv. josefského mapování. V roce 1838 byly oba mezholezské mlýny roubené.
Podle místních pamětníků vlastnil tento mlýn za 1. republiky mlynář Josef Kacerovský zvaný Prášek, který měl 7 dcer. Vedle svého povolání byl vyhlášeným pytlákem. Povídá se, že hraběti Černínovi zastřelil trofejního jelena, kterého mu myslivci přichystali k odstřelu nebo vylovil všechny pstruhy z panského rybníka položeného v lese za vsí. Také požár mlýna v roce 1930 nebyl prý náhodou. Prášek věděl, že ho za pytlačení čeká kriminál a mlýn sám zapálil. Narafičil to tak, že na půdě mlýna zapálil svíčku, která dlouho hořela a postavil jí do košíku. Když začal košík hořet a od něho se vzňal celý mlýn, byl již Prášek ve vězení a mimo podezření. Počítal s tím, že se mezholezští sousedé v návalu soucitu postarají o jeho ženu a nezaopatřené děti. Když byl potom po čase vypuštěn rybník u mlýna, nalezlo se na jeho dně i množství kůží z mlynářovy pytlácké kariéry.
Požár mlýna zaznamenává i kronika dobrovohıých hasičů. Podle ní dne 7. prosince 1930 o 10. hodině večerní vypukl ve mlýně J. Kacerovského požár, který úplně zničil staré dřevěné stavení mlýna. Shořela i mlýnice o jednom starém složení. Kacerovský si právě odpykával trest u okresního soudu ve Kdyni.
Dnešní budovu mlýna koupil a přestavěl dědeček současného majitele. Vodní kolo, kterým bylo možné otáčet, zde bylo ještě v 50. letech 20. století.
K malebným chaloupkám, které stojí za povšimnutí, patří především roubená chalupa čp. 38. Roubená je také chaloupka čp. 32.
Mezholezy jsou dnes poklidnou vsí obklopenou lesy, v níž je řada chalup využívána i pro rekreaci. V horní části vsi stojí též turistická ubytovna.
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 |
20
1
|
21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
| 29 | 30 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
